Příběhy z procesu léčby neplodnosti

Tato stránka navazuje na stránku: Co se může skrývat za neplodností z pohledu psychologa a doplňuje některá zmíněná témata o konkrétní případy.

 

Nezpracované zármutky a bolesti

Klientka "K" nemůže již třetím rokem otěhotnět, přichází hlavně z důvodu psychické nepohody, která by ještě více mohla narušovat snahu o početí. Asi po pěti sezeních letmo zmiňuje, že již jednou dítě samovolně potratila, ale bylo to v době, kdy ještě tolik po dítěti netoužila, takže kromě fyzické nepohody ji to moc netrápilo. Snažila se jít dál a na tuto skutečnost spíše zapomenout.

S klientkou jsme se na sezení k potratu vrátily a když vše znovu prožívala, velice silně plakala a souhlasila s tím, že se bude sama, pomocí "vzpomínkového rituálu",  snažit svůj smutek odtruchlit. Ještě dva měsíce občas plakala a cítila se "křehce", až jednoho dne řekla, že už stačí, je to čisté. Dva měsíce na to otěhotněla spontánně. Dnes již dítě má. 

Otázka zármutku se na plodnosti odráží velmi silně. Neprojevené, zablokované a nezpracované zármutky se často stávají překážkou plodnosti.

Někdo již roli dítěte v rodinné historii zabírá.

Klientka "V" přichází s tím, že nejenom nemůže otěhotnět, ale že se již delší dobu ve svém životě trápí a není úplně šťastná. Klientka působí nesebevědomě, plaše, ale také jemně, ochotně a laskavě. Žije ve společné domácnosti se svým manželem a svou těžce nemocnou matkou o kterou se musí již od mládí starat. Rok a půl jsme spolu upracovávaly různá aktuální témata, ale téma vztahu s matkou bylo téměř tabu. Vnímá, že maminka vlastně zabírá místo dítěte, ale nepřipouští myšlenku na jakékoli omezení svých "povinností" vůči ní. Až opravdové zvědomění své situace, zdravé naštvání - to poměrně silné - v ní "porušilo pevnou skořápku" bloku, ve ktrém byla uvězněna. Zaujala svobodnější postoj ke svému údělu péče o matku, dovolovala si cítit i negativní emoce a tím žít daleko autentičtěji svůj život. Tři měsíce po té spontánně otěhotněla a dnes je čerstvě po porodu svého prvního dítěte.

Svobodný, autentický život je zárukou plodnosti jak životní, tak fyziologické.

 

Jaký typ rané citové vazby byl v dětství navázán

Mateřské pouto se utváří zejména při úkonech běžné péče a vyrůstá z radosti, kterou při nich matka zažívá. Klientku "P" jsem poznala při její hospitalizaci na psychiatrické léčebně. 10 let nemohla otěhotnět a po x-tém pokusu IVF se nakonec zadařilo a narodil se jí zdravý chlapeček. Již v porodnici se necítila dobře, šťastně a už vůbec ne kompetentní k postarání se o dítě. Po příchodu domů, celá situace velice rychle gradovala a když se manželovi přiznala se strachem, že dítěti ublíží a se silně depresivní náladou, byla okamžitě hospitalizována. Domů se nechtěla vracet, nedokázala se starat o dítě a ani nechtěla. Byla velice nešťastná, nechápala, co se to s ní děje, dítě si moc přála a teď...

Prožívání rané citové vazby zafixuje do neverbální paměti konkrétní zkušenost. Pokud není dobrá, člověk se podvědomě brání znovuprožití této zkušenosti, což by se mohlo stát právě při rané péči o vlastní dítě. Zkrátka, někdy tělo ví, proč se těhotenství brání. Nicméně, i toto téma se dá zpracovat v rámci psychoterapie.

 

Vzdání se své vlastní pozice dítěte

Klientka "Z" nahlíží svou situaci velice střízlivě. Nikdy neměla pocit, že by se jí maminka věnovala s láskou, vždy žárlila na svého bratra, kterého matka zahrnovala veškerou péčí. Svou matku vnímá jako emočně nestálou, dožadující se pozornosti a vlastně jejím hlavním životním cílem je, aby nebyla jako matka. V terapii se zabývá hlavně právě vztahem se svou matkou a i když má partnera a dítě by chtěla, vnitřně cítí, že dokud pro ni nebude vztah s matkou svobodný a ona bude stále jen "dcerou" své matky, ale ne dospělou ženou, dítě nepříjde.

Toto téma bývá v současné době časté u mladých mužů. Strach z konfliktu může způsobit, že nedojde k úplné separaci mezi rodičem a dítětem a tím si člověk sám zabírá roli dítěte.

 

Dítě by mohlo narušit rovnováhu vzájemného vztahu

Klienti "LM" se pokouší o dítě již pátým rokem, oba podstoupili celou řadu kroků, které by je měly přiblížit k vytouženému cíli, ale stále nc. Na společných sezeních, konaných posledním rokem, postupně nahlíží změny, které by jim příchod dítěte přinesl a poctivě si uvědomují, jak silně lpí jeden na druhém, jak jeden druhému "sytí" potřeby, které se nesou již od dětství a co vše by se změnilo s příchodem dítěte.

V podobných případech představuje příchod dítěte na svět ohrožení. Jednak je ohrožen pár, jehož vzájemná podpora je funkční pouze v případě nepřítomnosti třetí osoby. Ohroženo může být i samo dítě, pokud si případný otec nebo matka do tohoto dítěte promítají sebe sama a svá vlastní utrpení, z nichž se nedokážou vymanit.

 

Poctivá motivace

Klientka "M" se snaží o dítě již druhým rokem, není to zase tak dlouhá doba, ale o to intenzivněji k situaci přistupovala. Bylo zajímavé, že během terapie se neustále vynořovala témata každodenního života a problémů s tím spojených, nešlo o nic závažného, spíše naopak, měla jsem pocit, že vedle mne sedí mladá slečna a řeší své první lásky, nezdary a konflikty. Během dalších sezení si to sama začala uvědomovat i klientka a sama si došla k závěru, kterým bylo, že vlastně dítě není v současné době prioritou a že má před sebou ještě mnoho "snů", které se nikdy nesnažila naplnit a vlastně nemá moc co předat svému dítěti. A to by ráda změnila.

Duchovním narozením se chápe okamžik, kdy se dítě poprvé zrodí v mysli své matky jako myšlenka, kdy emoční pole dlouhé transgenerační linie předků rozšíří hranice a vytvoří prostor pro zrod zatím jen přesdtavy dítěte.

 

Hledání podmínek (co by, kdyby..) namísto žití tady a teď

Klientka "B" se o dítě snaží tři roky, nicméně paralelně stále pracuje na vyšší kvalifikaci, lepším zaměstnání, vyšším příjmu, lepším bydlení, stvrzení svého vztahu svatbou a dalších "vylepšeních" svého života. Vypadá to, jako kdyby dítě mělo být jen třešničkou na dortu, ale bez dortu je třešnička zbytečná. V terapii si tuto cestu více zvědomuje, ukončuje rozjeté projekty a učí se klidu, poznává více své vlastní potřeby, sama sebe a učí se životu v přítomnosti. Krátce na to spontánně otěhotní a dnes již dítě má.

Důležitým momentem je i životní styl, mnozí lidé žijí tak, že se do jejich života dítě ani nevejde. Někdy životní styl narušuje i celkovou a tedy i reprodukční biochemii takového člověka.

 

 

 

 


Neplodnost nemusí být jen otázkou těla.