Vlastní zkušenost


Příběh zakladatelky Společnosti jako motivace pomoci druhým

 


Bylo mi 28 let a po dvouletém snažení se o miminko, přišel den, kdy se můj sen proměnil ve skutečnost. Byla jsem těhotná. Test byl pozitivní a já si domlouvala první schůzku u paní doktorky. Byla jsem tak šťastná, že jsem se při chůzi ani nedotýkala země, prostě jsem jen šťastně poletovala. Prožila jsem asi pět dní absolutní blaženosti.
Pátým dnem mělo mé štěstí skončit. V noci jsem začala krvácet a uháněli jsme do nemocnice. Po dvouminutovém vyšetření mi otrávený a nevyspalý pan doktor sdělil, že v děloze nic nevidí a že jde asi o mimoděložní těhotenství, tudíž je nutné ihned operovat. KONEC. Nic víc, nic míň.

Brečela jsem jako želva, nikdo se mi už nevěnoval a přitom jsem zrovna ztrácela svoje první milované dítě. Po operaci mi suše oznámili, že se opravdu jednalo o mimoděložní těhotenství a miminko uvízlo ve vejcovodu a tak mi ho museli vzít také. Nepamatuji si, jak dlouho jsem zůstala v nemocnici, ale vím, že jsem jen plakala a nikdo nechápal proč. „Vždyť to mohlo skončit ještě hůř?!“

Následovala doba gynekologických vyšetření a kontrolní laparoskopie. Vše se zdálo být v pořádku. Asi po ročním snažení se na mne štěstí usmálo znovu. Test byl pozitivní a krevní vyšetření bylo v pořádku. Moje euforie byla zpět a to v mnohem intenzivnější formě. Vždyť už mi bylo 32 let.

Asi tři dny na to se zopakovala celá moje noční můra. Do puntíku! Krvácení. Nemocnice. Operace. A oznámení, že miminko uvízlo ve druhém vejcovodu a tak museli odstranit i ten. Bylo po vizitě.

Začalo mi docházet, jak na tom jsem. Jsem sterilní. Přirozenou cestou dítě už mít nemohu. Byla jsem psychicky na dně. Do té doby jsem nevěděla, co to je deprese. Jediné, co mne drželo nad vodou, byl můj partner a moji rodiče. Mezi doktory či sestřičkami se nenašel nikdo, kdo by se mnou alespoň na oko sdílel můj nový úděl.
A tak jsem se postavila na startovní čáru velkého, náročného a stresujícího boje o dítě, který se jmenuje asistovaná reprodukce. Naštěstí se psal rok 2002 a Asistovaná reprodukce nebyla ještě tak neosobní a zasažená byznysem. Věnoval se mi pan doktor Mašata v porodnici U Apolináře a díky jeho osobnímu přístupu, absolutní důvěře a jeho profesionalitě jsem se i já ve svých 34 letech dočkala naší dcery Adélky a o dva roky později i Matyldy.

Během procesu asistované reprodukce jsem se někdy cítila beznadějně a frustrovaně a někdy zase plná nadějí a očekávání. Často jsem od doktorů slýchala, že problém bývá většinou spíše v psychice, nežli v těle. V čekárnách bylo tak ponuro a ustrašeně. Komunikace s ostatními pacientkami byla depresivní. Čekání na výsledky byla stresující. Dotírající pocity zahořklosti, smutku, samoty a odcizení vykukovaly i z pod postele.

Můj příběh má šťastný konec, ale co ostatní, jak to zvládají? Vždyť touha po dítěti je tou nejsilnější. Tato moje zkušenost mi změnila životní hodnoty. Rozhodla jsem se aktivně přispívat k citlivému a pozitivnímu zvládání „boje o dítě“. Naše Společnost je důležitým krokem k tomu, jak podpořit a také chránit člověka, který právě prožívá tento „boj“.



Ilona Haasová